Někdy po roce 1379 se Příčovy dostaly doposud neznámým způsobem do vlastnictví kláštera svatého Jiří na Pražském hradě, kterému pak příslušely až do třicátých let 15. století. I v počátcích husitského hnutí klášter Příčovy kupodivu neztratil. Stalo se tak až v roce 1436 v souvislosti se zástavami církevního majetku světským držitelům, kdy římský císař a český král Zikmund Lucemburský zastavil panu Petrovi z Janovic na Chlumci za jeho věrné služby některé vesnice z majetku kláštera, mezi nimi i Příčovy. Pan Petr z Janovic i jeho syn Jetřich je drželi v zástavě několik následujících let.

Jetřichovi nástupci však 19. června 1487 prodali Příčovy za 300 zlatých uherských metropolitní kapitule u pražského kostela svatého Víta na Pražském hradě, čímž se ves dostala znovu do rukou církevní instituce. Rokem 1487 se tak Příčovy staly opět církevním majetkem, kterým zůstaly dalších déle než 200 let.

Počátkem padesátých let 16. století se začali představení kapituly rozhodovat o tom, zda ves Příčovy nevymění za jiný majetek, protože Příčovy byly příliš vzdálené od ostatního kapitulního majetku. Se směnou vyslovil předběžný souhlas také tehdejší panovník, císař Ferdinand I., jako vrchní majitel veškerého nemovitého majetku v království. Nakonec však kapitula na navrhovanou výměnu nepřistoupila a Příčovy si ponechala. Z majetku kapituly vyšly Příčovy na krátkou dobu v souvislosti s českým stavovským povstáním v letech 1618 až 1620, kdy čeští stavové zabrali některé církevní majetky a postupně je rozprodávali světským zájemcům. Těm však Příčovy nevydržely dlouho a po stavovském povstání byly navráceny svatovítské kapitule. Později jí byly připojeny ke statku Hostěradice, ke kterému patřily až do konce 17. století. Na přelomu 17. a 18. století došlo k zásadní změně v postavení vesnice. Kapitula se nakonec přece jen rozhodla prodat případným zájemcům některé menší a méně významné majetkové celky, z nichž plynul malý užitek.

Majitel statku se nakonec rozhodl pro zřízení kaple přímo v právě budovaném zámku. Svědčí o tom několik dochovaných písemností z roku 1714, kdy psal žádost arcibiskupské konsistoři, ve které prosil o svolení vybudovat v Příčovech klenutou kapli, zasvěcenou ku cti a chvále svatého Vojtěcha. V listu se zmiňoval, že mše, které se budou v kapli konat vždy na svátky svatého Vojtěcha (a svatého Isidora), by sloužil sedlčanský děkan. Velmi významné je, že Ferdinand Ignác připojil k listu také náčrt půdorysu zámecké budovy, jejíž boční část měla kaple tvořit.

Vstup do kaple vedl jednak přímo ze zámku, jednak samostatnými dveřmi v západním průčelí zámecké budovy. Tak byla také kaple skutečně vystavěna jako přímá součást příčovského zámku.

Počátkem dvacátých let dosáhl Ferdinand Ignác Schönpflug vysokého věku, proto se rozhodl sepsat poslední vůli a rozdělit veškerý majetek mezi svých šest synů a manželku. Příčovský zámek zdědil nejmladší ze synů Antonín Karel Schönpflug z Gamsenbergu, který jej po úmrtí otce 1725 převzal a vlastnil dalších dvacet let. Po koupi většího jihočeského statku Stádlec ovšem přesídlil tam a Příčovský zámek s kaplí, poplužním dvorem, pivovarem, hostincem, ovčínem a stájemi roku 1749 prodal na splátky za 16 700 zlatých panu Janu Františku Baullerovi z Hohenburgu a jeho manželce Josefě, rozené Běšínové z Běšin. Ti jej však již za pět let, v roce 1754, prodali dál.

Po několika nejen nucených prodejích, které následovaly poměrně rychle za sebou, se stále čekalo, že příčovský statek už zůstane v rukou nového majitele po delší dobu, ale časté střídání držitelů Příčov pokračovalo dalších šest let. Téměř vždy to souviselo s finančními potížemi majitelů. Zatím poslední, Jan Vilém z Tempisu, se záhy po koupi příčovského statku dostal (snad právě vlivem financování nového majetku) do špatné finanční situace. Věřitelů bylo tolik, že nebyl schopen zajistit včas návrat jejich pohledávek, takže ti se obrátili o pomoc k soudu. Proto byla 24. března 1760 zřízena komise, jejíž členové dostali za úkol vyhledat vhodného kupce a statek mu prodat. Z takto získaných peněz měli být uspokojeni alespoň největší věřitelé. 9. září 1761 se tak zámek dostává do rukou Františka Norberta Kfelíře ze Zakšova (tehdy německy Gfeller von Sachsengrün), který již vlastní nedaleký Skrýšov. V roce 1772 se jej ale i on rozhodne prodat a po období relativního klidu se situace po deseti letech opakuje.

Ani novému majiteli, Markusi Františku z Joanelli, se díky složité finanční situaci nepodařilo Příčovy a Skrýšov ve vlastnictví dlouho udržet. Navíc počátkem roku 1777 zemřel, takže prodej statku k uspokojení věřitelů opět řešila ustanovená komise.

V roce 1923 proběhla na vysokochlumeckém panství pozemková reforma. Velkou část půdy, která patřila příčovskému dvoru – celkem 152 hektarů zemědělské a 168 hektarů veškeré půdy – získal dosavadní pachtýř, ale i drobnější nabyvatelé. Zámek se špýcharem a s devíti hektary půdy tehdy koupil Antonín Hamerský, bývalý zahradník v Mitrovicích, který jej následně s potomky vlastnil po celé 20. století.

14. listopadu 1992 byl proveden terénní povrchový průzkum, který zjistil, že situace ve vsi zůstala prakticky totožná. Stejně tak neprošla výraznou obměnou ani zámecká budova, až na ztrátu čtyřhranné věžičky s jehlancovou stříškou, ve které byly umístěny dva zvony. Oba byly v době první světové války zrekvírovány a tím nenávratně ztraceny. Po roce 1945 pak byla snesena i vížka nad kaplí.

Zámek leží v západní části Příčov. Výškový rozdíl v úrovni vstupního a zahradního průčelí tvoří několik desítek centimetrů. Jeho zdivo je převážně z lomového kamene, doplňovaného cihlami. Tvoří ho velká obdélná patrová budova, krytá mansardovou střechou, orientovaná delší osou ve směru sever/jih.

Před východním a jižním průčelím zámku se rozkládá velká zahrada a park. Z původního založení se dodnes zachovaly jen zbytky. V dolní části zahrady se zachoval špýchar se sedlovou střechou a valutovým štítem, který je pouze na severní straně, z druhé strany zůstaly pouze stopy po štítu.

Do kaple se vchází z cesty na západní straně zámku. Dveře mají kamennou obrubu a nahoře vytesanou andílčí hlavičku s křídly. Vnitřek kaple je barokního slohu a osvětluje jej pět klenutých oken. Na hlavním oltáři je obraz Nanebevzetí Panny Marie.

Po stranách stojí sochy sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého, nad nimiž se vznášejí dva andělé. Vedle oltáře je sakristie, nad níž byla až do roku 1910 panská oratoř. Vlevo je menší oltář s obrazem Anděla Strážce. Vpravo je další, menší oltář se sv. Izidorem Madridským. Kazatelnu ozdobují barokní řezby, mezi nimiž vyniká reliéf představující Ježíše a Samaritánku u studně. Na postranních zdech visí velké obrazy sv. Bartoloměje a sv. Prokopa. Nad vchodem do sakristie na téže stěně můžeme ještě vidět svatou Starostu. Na pilastrech u bočních oltářů také najdeme dvě pěkné sochy Panny Marie a sv. Františka.

Zámecká kaple je situována v severním dílu zámecké dispozice. Oproti sousedící sakristii má, díky podsklepení zámku, zvýšenou podlahu. Kaple prostupuje do patra objektu, je zaklenuta valenou klenbou s trojbokými nestyčnými výsečemi, které oddělují valené pásy svedené do pilastrů. Při západní stěně je vložena dřevěná kruchta, opatřena směrem do lodi charakteristickým dřevěným vyřezávaným zábradlím s madlem.

Na fasádě je možné pozorovat uspořádání omítkových vrstev. V každém podlaží je vyzděna čtveřice větracích okének. V přízemí je špýchar obdélného půdorysu. Ve stěnách jsou vyzděny okenní niky, které jsou překlenuty segmentem. Patro špýcharu má rovněž obdélný půdorys. Podél stěn se nalézá dřevěné deštění. Střecha má sedlový tvar. Při jihovýchodním nároží špýcharu se zachovala patka záklenku portálové niky, ze které dále přetrvává severní nálevkovitě rozevřená špaleta a negativ severní stojky ostění. Nika byla vyzděna v dnes zaniklé severojižní zdi, která navazovala na jihovýchodní nároží špýcharu.